č. účtu: 6072121060/5500, VS: 9999
Znáte jejich příběh?
Gepard Finance a.s. navazuje na dlouhotrvající podporu a spolupráci s neziskovou organizací Dejme dětem šanci o.p.s. a stává se partnerem projektu „Znáte jejich příběh“, který organizace Dejme Dětem Šanci připravuje k 10. výročí založení.
Jedná se o knižní prezentaci autentických příběhů dětí a mladých lidí z dětských domovů.
Součástí bude i vyjádření různých odborníků. Dále bude uspořádána výstava fotografií vybraných mladých studentů, které DDŠ podporuje.
Hlavním cílem projektu je seznámit veřejnost s tím, jaké děti v dětských domovech žijí a z jakých důvodů se tam dostávají.
TERMÍN VEŘEJNÉ SBÍRKY: 25. 11. - 18. 12. 2020
Prosím, pomozte společně s Gepardem dětem z dětských domovů:
č. účtu: 6072121060/5500, VS: 9999
GEPARD po ukončení sbírky Vámi darovanou částku zdvojnásobí.
Mnohokrát děkujeme ♥♥♥
Představení projektu "Znáte jejich příběh?"
Obecně prospěšná společnost DEJME DĚTEM ŠANCI poskytuje již 10 let komplexní pomoc konkrétním dětem a mladým lidem z dětských domovů na území celé České republiky.
Za dobu naší činnosti jsme pomohli více než 3,5 tisícům dětí částkou převyšující 40 milionů korun!
Mnoho z mladých lidí, kterým pomáháme, jsme měli možnost poznat osobně, s mnohými spolupracujeme či jsme spolupracovali po dobu několika let, hodně z těch, kteří se již postavili na vlastní nohy, je s námi stále v kontaktu, z čehož máme velkou radost.
Zjistili jsme, že většina lidí má velmi zkreslené představy o obyvatelích dětských domovů, a proto jim chceme přiblížit, kdo vlastně jsou děti a mladí lidé, kteří nemohou vyrůstat v prostředí svých biologických rodin, proč a z jakého prostředí se do dětských domovů dostávají, a co pro ně dětský domov znamená.
Mezi veřejností panuje názor, že dětský domov je to nejhorší, co může dítě potkat. Pro mnoho skvělých a šikovných mladých lidí dětský domov znamenal záchranu, a to v mnoha případech doslova. Naprostá většina dětí netráví v dětském domově celý svůj život, nepřicházejí tam jako miminka, ale jsou rodičům státem odebrány často i ve věku 10 a více let. Téměř se neví, že některé dospívající děti do dětských domovů přicházejí na vlastní žádost.
Ti z nás, kdo jsme vyrůstali ve funkčních rodinách, si často vůbec nedovedeme představit, v jakém prostředí děti žijí, než se do dětských domovů dostanou.
Většina těchto malých dětských hrdinů má za sebou již v útlém věku velmi silný osobní příběh, který by v mnoha případech porazil i slona. Vyrovnat se s příběhy a osudy, kterými si prošli, je často velmi náročné, a mnohdy téměř nemožné. Nejmenší, co pro ně můžeme udělat, je snažit se jim s tím pomoci a nabídnout jim podporu a důvěru, které se jim nedostalo od těch, kteří jim jí měli bezvýhradně poskytnout.
Na příkladu autentických vyprávění některých z „našich“ dětí, chceme veřejnosti přiblížit jejich životní příběhy, aby se lidé mohli přesvědčit, že v dětských domovech vyrůstá spousta bezvadných mladých lidí, kteří jen neměli potřebnou dávku štěstí v začátcích svých životů.
U příležitosti 10. výročí založení DEJME DĚTEM ŠANCI o.p.s. proto chceme v roce 2021 vydat knihu autentických příběhů dospívajících dětí a mladých lidí z dětských domovů po celé České republice, které jsme získali převážně v rámci literárních soutěží, jež naše organizace v minulých letech pořádala. Kniha bude doplněna o komentáře odborníků, kteří se v problematice náhradní rodinné péče pohybují.
Jsme majiteli autorských práv všech příběhů i fotografií a od autorů máme souhlas s jejich zveřejněním.
Michaela Chovancová
zakladatelka a ředitelka DEJME DĚTEM ŠANCI o.p.s.
Jak se žije v našem dětském domově a můj život předtím?
Doma se žilo jinak než v dětském domově. Měli jsme málo peněz a neměli jsme dostatek jídla. Mamka nepracovala a taťka se od nás odstěhoval. Nejezdili jsme na žádné výlety a nechodili na žádné akce. Chybělo nám hodně věcí jako například oblečení nebo pomůcky do školy. Mám tři sourozence, kteří jsou také v dětském domově.
Naše mamka byla velmi vulgární a nedokázala nás vychovávat. Nikdy se nestarala o to, co nám chybí, nebo co potřebujeme. Sprostě nám nadávala a neuměla s námi nic slušně vyřešit. Když byl ještě doma taťka, bylo to ještě horší, protože chodil domů opilý, a s mamkou se každý den neustále jen hádali. Nikdy jsme doma neměli klid. Měli jsme málo jídla a někdy jsme neměli ani svačinu do školy. Mamku nezajímaly naše školní práce, známky ani úkoly, a proto nám s ničím nepomáhala, všechno jsme si museli dělat sami. Doma se nedalo ani učit, a proto jsme dostávali špatné známky. Byt jsme měli dobře zařízený, měli jsme všichni kde spát, ale chyběl nám dostatek jídla a oblečení. Ty vulgární slova od mamky už se nedaly vydržet. Když od nás taťka odešel, mamčina výchova byla ještě horší. Neuměla totiž vařit ani prát. Mamka už to prostě nezvládala, a proto jsme v dětském domově.
V našem dětském domově se mi žije tak, jak se mi doma určitě nežilo. Díky tomu, že jsem přišla do dětského domova, jsem poznala spoustu nových kamarádů, naučila jsem se hodně nových věcí jako například lyžovat nebo bruslit, také mohu navštěvovat taneční kroužek, do kterého teď chodím, a mohla jsem si vyzkoušet spoustu dalších věcí, které mě baví. S domovem také chodíváme na různé akce a výlety, které si všichni vždy užijeme.
V dětském domově jsem se naučila i domácí práce jako třeba uklízení a vaření. Prostě se mám úplně jinak než doma. Hrajeme tu spoustu her a všichni si navzájem pomáháme. Všichni se máme rádi. O velkých prázdninách jsme dokonce jeli do Chorvatska k moři a také na tábor. Jsem ráda, že jsem přišla sem do domova. Je tu každý den zábava, a proto je to tu super. Nikdy jsme se neměli tak jako tady. Díky domovu jsem se také zlepšila ve škole. Jsem prostě ráda, že tu jsem.
Jana
Jak jsem se dostala do Dětského domova
Začnu tím, že si mamka našla přítele. Byly mi 4 roky, ale už jsem poznala, že je zlý. Neměla jsem ho vůbec ráda. Nastěhoval se k nám a ihned mě dal do internátní školky. Byla jsem tam celý týden. Mamka s tím souhlasila. Byla tak zamilovaná, že asi nevěděla, co dělá? Mě to mrzelo. Začal mě mlátit, když mamka nebyla doma. Když jsem jí to řekla, nevěřila mi, skoro nikdo mi nechtěl uvěřit. Začala jsem chodit do 1. třídy a bylo to ještě horší. Mlátil mě čím dál víc a měla jsem skoro všude modřiny. Když si toho všimla mamka, on jen řekl, že to mám jak blbnu. Když jsem přinesla pětku, čtyřku nebo trojku, tak mě zmlátil. Musela jsem se učit do 9 hodin. Když jsem šla spát dřív, tak mě vytáhnul z postele za vlasy. Hodně jsem trpěla, ale bohužel jsem byla na všechno sama.
Nejhorší bylo, když mamka čekala miminko. Před porodem byla 14 dní v nemocnici, a já jsem s ním byla sama doma. Bála jsem se chodit ze školy domů, hodně mě mlátil a začal, mě i osahával. Bylo to hrozný! Když jsem neudělala něco, co jsem měla, tak jsem musela klečet na kolenou a držet knížky na rukách. Bylo to příšerný. Pak mamka přijela z nemocnice s malou sestřičkou a já jsem byla šťastná. Nic se tím ale nezměnilo. Pořád dokola se to opakovalo. Bylo mi 8 let, a už jsem si to nechtěla nechat líbit. Byla jsem samá modřina, a nikdo z rodiny mi nevěřil. Tak jsem všechno řekla paní učitelce. Ta byla jediná, kdo mi uvěřil. Každý den jsem jí všechno řekla, co se děje u nás doma, a ukazovala jsem jí modřiny. Jednoho dne, když jsme měli výtvarnou výchovu, tak do školy přijela paní sociální pracovnice a 4 policajti. Vzali mě a jeli se mnou do nemocnice. Tam mě fotili celé tělo kvůli modřinám.
Pak mě odvezli do diagnostického ústavu. Byla jsem tam 2 měsíce a vůbec nic jsem ještě nechápala. Byla jsem hodně zanedbaná a skoro jsem nemluvila. Ale hlavně jsem byla šťastná, že už mě nikdo nemlátí a nezneužívá.
Když mamka zjistila, že co jsem jí říkala, byla celou dobu pravda, tak mi pořád psala dopisy, že se omlouvá, že mi nevěřila, a nakonec od něj odešla.
6.5.2005 jsem šla do dětského domova. Jsem tu 8 let a nikdy bych tento Dětský domov nevyměnila. Hodně mi tu pomohli a jsou tu hodní. Mám tady všechny moc ráda. Hlavně tu mám mojí nejoblíbenější tetičku, kterou mám na oddíle. Jsem hrozně moc ráda, že jsem skončila v tomto dětském domově.
A ještě abyste věděli, jak to skončilo s mamkou? S mamkou jsem se dala dohromady, jezdím k ní na každé prázdniny, voláme si, jsem ráda, že to takhle všechno dobře dopadlo. Ale trošku mě trápí, že on nebyl vůbec potrestaný. Řešilo se to i u soudu, ale on se bohužel z toho dostal. Hlavně, že se mám už lépe a nikdo mi neubližuje. Co jsem zažila nikomu nepřeji. Pamatovat si to budu celý život. Až budu mít jednou v budoucnosti svoje děti, tak jim budu pomáhat a budu jim hlavně věřit. Nechci udělat stejnou chybu, jako mamka. Chtěla bych být lepší.
Vím, že postarat se o sebe, bude těžké, ale těžší bude postarat se o své děti. Nechtěla bych, aby musely žít v dětském domově jako já. V dětském domově jsem prožila celé dětství, hodně mě naučili do života. Nikdy bych nevěřila, že skončím v dětském domově, ale jsem za to ráda.
Kristýna
č. účtu: 6072121060/5500, VS: 9999
Děkujeme všem za podporu ♥
DEJME DĚTEM ŠANCI o.p.s.
www.dejmedetemsanci.cz
